top of page
  • Obrázek autoraAdam Severa

Rostlinná výroba a oxid dusný

Aktualizováno: 19. 6. 2023

Jakmile se v médiích objeví téma emisí skleníkových plynů v zemědělství, téměř vždy se pozornost stočí k živočišné výrobě, metanu a hovězímu dobytku. I my jsme se tomuto tématu věnovali v minulém článku na tomto blogu. Pokud by si ale v zemědělství nějaký plyn zasloužil opravdovou pozornost, byl by to oxid dusný. Proč?

N2O je velice nebezpečný skleníkový plyn. Abychom byli přesní, je podle páté hodnotící zprávy Mezivládního panelu pro klimatickou změnu 265x nebezpečnější při oteplování atmosféry než oxid uhličitý. Proto se při výpočtu uhlíkové stopy každý kilogram oxidu dusného násobí číslem 265, aby byly jeho emise srovnatelné s ostatními plyny. (1)



A jak souvisí oxid dusný s rostlinnou výrobou?

Nejdůležitějším prvkem ve výživě rostlin pro zajištění vysokých výnosů je bezesporu dusík. Dostává se na pole v různých formách, nejčastěji v syntetických hnojivech jako močovina, ledek, DAM nebo NPK. Někteří agronomové využívají dusík z čistírenských kalů, kompostu, zaorávání jetelovin a pokud je součástí zemědělského družstva i živočišná výroba, tak samozřejmě z hnoje, kejdy nebo digestátu.

Jakmile se ale dostane dusíkaté hnojivo na půdu nebo na rostliny samotné, dochází při jeho vstřebávání k uvolnění malého množství dusíku i do vzduchu, a to ve formě oxidu dusného. Není ho opravdu moc, cca kolem jednoho procenta. Problém přirozeně nastává, když se použije hodně dusíkatého hnojiva, opakovaně a na velké ploše. A k tomu v konvenčním zemědělství dochází zcela běžně.

Jakmile se k nějaké plodině aplikuje například 150 kg čistého dusíku na hektar plochy a plodina se pěstuje na 100 hektarech, tak to znamená celkem 15 tun dusíku. Pokud vezmeme v potaz i nepřímé emise vznikající při volatilizaci nebo vymývání dusíku ve formě NH3 a NOx, uvolní se do ovzduší celkem cca 312 kg N2O. To se na první pohled nezdá jako moc. Když ale uvážíme výše uvedený poměr k oxidu uhličitému, je uhlíková stopa celé aplikace téměř 83 tun CO2eq.


A to není ještě zdaleka všechno.

Problém, o kterém se moc nemluví, je v emisích vznikajících při výrobě syntetických hnojiv. Základním stavebním prvkem těchto hnojiv je amoniak (NH3). Ten se vyrábí katalytickým slučováním atmosférického dusíku a vodíku za vysokého tlaku (20 až 100 MPa) a vysoké teploty (nad 500 °C). Jedná se tedy o energeticky hodně náročný proces.(2)

Jako by toho ale nebylo málo, vodík, který je pro výrobu amoniaku potřeba, se stále ještě vyrábí postaru ze zemního plynu, a sice termickým rozkladem při 1000 °C (!). Jinými slovy, reaguje směs metanu a vodní páry a za vysoké teploty vzniká vodík a náš starý známý oxid uhličitý. Bohužel, na 1 kg vyrobeného vodíku se při tomto procesu vyprodukuje 5,5 kg CO2.(3)

Když se vrátíme k našim 100 hektarům a všemu dusíku, který na nich byl aplikován u jedné plodiny, přibude k 83 tunám CO2eq z pohnojené půdy ještě dalších minimálně 68 tun emisí CO2eq z výroby těchto hnojiv. Takže jsme nakonec na celkových emisích 151 tun CO2eq, a to jsme zatím nezapočítali žádné další emise, které během provozu farmy vznikají!


Co z toho pro nás vyplývá?

Pokud to myslíme se snižováním emisí skleníkových plynů vážně, měli bychom začít uvažovat nad každým kilogramem hnojiva, které se na poli použije. Měli bychom hnojit jen tam, kde je to potřeba, a v takovém množství, jaké je potřeba. Je třeba znát svá pole, monitorovat složení půdy, sledovat stav porostu, sledovat teplotu i vlhkost půdy, povětrnostní podmínky a každou sezónu po sklizni pečlivě vyhodnocovat po všech stránkách. Souhrnně se takový přístup nazývá precizní zemědělství a budeme se mu věnovat v jednom z příštích příspěvků našeho blogu.


Zdroje:



16 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comentários


bottom of page